Nová deska HazyDecay je oslavou (nejen) Života

Synonymem pro HazyDecay bylo vždycky jméno města Olomouce. Právě tady se kapela v prosinci představila a před zraky domácího fanoušstva pokřtila nejnovější přírůstek do HeiaFamily s názvem Inochi. Japonský výraz pro slovo Život koresponduje se zálibou členů v asijské kultuře, ale teoreticky prozrazuje mnohem víc.

Vyzrálí HazyDecay

Inochi je totiž už na první poslech nejvyzrálejší deskou, jaká kdy opustila ruce HazyDecay. Lze to samozřejmě přičíst zkušenostem a přibývající životní moudrosti – mladická nerozvážnost už nehraje prim, do popředí se dostávají jiné, dospělejší starosti. 
Novinka hraje v přesně stejném rytmu. Ubylo nu-metalových vzorů i řevu. Přibylo naopak čistého vokálu, což je v podání muzikálového zpěváka Adama B. Sychrowa skutečně požitek, málokterá domácí skupina se může takhle kvalitním hlasem pochlubit. Kapela zároveň přijala druhého kytaristu Raidu Dilaibolu, zabrousila do klidnějších vod moderního metalcoru, spíše než na instrumentální brutalitu hraje na melodii, přechody, změny rytmiky, na co nejhlubší prožitek a hlavně na pořádně hutný metal. HazyDecay jsou v současné poloze nejsilnější za poslední léta.

Změny jsou patrné už od začátku tracklistu. Akustické intro vybrnkávané na kytaru přejde do Adamova vokálu rámovaného instrumentální smršti Inspection of the Enemy, která hlavně v rychlejší části udržuje perfektní tempo – přesně na nekončící headbang. Breaking the Fortress byla známá už dlouho před vydáním, což ji na kvalitě vůbec neubírá. Naopak, postupná gradující věc s opakujícím se kytarový riffem nedovolí nikomu zpomalit. Dobrá atmosféra je společná pro většinu skladeb na Inochi – ať začneme Fairy Failed, Musical You Gonna Hate nebo The Quest. Cover songu Maniac od Michaela Sembella je takovou zvadlou třešinkou na dortu, v silném tracklistu hraje roli chudého příbuzného.

Perfektní nejen hlas

Nejpůsobivějším momentem je samotný konec desky, paradoxně nostalgická Smash. Adamův rap s kytarovou vyhrávkou podkreslenou basou přechází do silného refrénu, kde se na pozadí opakujícího se Fight, Fight ukazuje zpěvák v tom nejlepším světle. Jedním slovem perfektní. Po ní se vrací i akustický začátek, který se promítne až do další skvělé skladby, With the Icons. Jako mocná nestvůra se z podřimování změní na řvoucí monstrum, které nepolevuje, drží vysokou laťku, neustává v tempu a dovolí jen krátkou přestávku na záchod. Další novinka, akustické milostné vyznání Battle of Love, je v závěru takovým pohlazením po rozdrásané duši rockera.
I když zní Inochi jako celek skvěle, pár mínusů by se našlo. Obecná struktura skladeb jen těžko překvapí, v tracklistu se najde pár momentů, kdy je opakující se motiv docela znát. Další věcí je zvuková stránka - týdenní mixing lehce odnesly bicí. Zvuk šlapky narážející do kopáku zní šíleně nepřirozeně jako kapr právě vytažený z kádě. Ze začátku nepříjemná věc, ale zvyknete si. Těžko říct, proč kapela nezůstala u nazvučení jako například z videoklipu k Breaking the Fortress.

Pára nad olomouckým kotlem

Jinak je ovšem nutno HazyDecay poplácat po ramenou. Na domácí poměry vznikla vynikající deska, která rozhodně nenudí a snese srovnání i se zahraničními produkcemi. HeiaBros hrají hlavně pro fanoušky, a tak se i těch pár chybiček na koncertě rozplyne jako pára nad zpoceným kotlem. Nezbývá než jen čekat na další akci. Pokud můžu doporučit – přijeďte se na ně podívat do Olomouce. S podobně rozvášněným prostředím se u nás setkáte jen velmi, velmi vzácně.