Novinky

Klenoty albových archivů: Americký psychedelick rock

V čem byly styčné body britských skupin identické s americkými a naopak můžete posoudit sami, protože vám nyní nabídnu pět alb, která v mnoha ohledech tvoří významnou páteř americké psychedelie a mnohá z nich se zapsala i do letopisů rockové historie…

VANILLA FUDGE: Renaissance (1968)

První reprezentanti daného žánru vznikli na východním pobřeží USA v New Yorku, na známém Long Islandu. Psal se rok 1966, kdy skupina vystudovaných absolventů hudebních škol, chtěla uplatnit klasické hudební vzdělání ve spojení s rockem.

Jejich třetí album vydané 14. června 1968 pod názvem Renaissance bylo vydáno na labelu ATCO, odnoží firmy Atlantic Records.

Úvodní skladba The Sky Cried – When I Was A Boy je zahájena důrazným úderem na gong a následně se začínají připojovat další nástroje. Zvláštně modulovaný tón ve vyšších polohách zastupuje baskytara a po ní řeřavý tón kytary, který je konečně doplněn zvukem majestátních varhan Hammond s pověstným tremolem za přispění Leslie boxu a hned nato je Nechybějí přídavné ruchy jako je šumění deště a mocná exploze, ale jinak je ve hře výtečně sehraný rockový kvartet, který mimořádně pracuje s vokálními party. V jejich podání mají stejný význam jako nástrojová instrumentace.

Monumentální úvod přináší další skladba Thoughts. Výtečně vystavěný vokální vícehlas jakoby znamenal úvod nějaké rapsódie a hned vzápětí následuje další rockově pojednaný opus, v němž je třeba pochválit perfektně sehranou rytmiku. Melodická basová kytara se zde pouští do odvážných harmonie a důrazné bubenické postupy tvoří páteř kapely.

Tajemné psychedelické šumění varhan nám představuje skladbu Paradise, která má navodit virtuální představu vysněného ráje na zemi. Kompozice se odvíjí od nenápadných pianissim do mezzoforte a stavba vokálních partů stejně jako tremolo hammondek a potlačené basy z pozadí z bicími dávají tušit následnou explozi, která přichází hned vzápětí. Nijak nezastíraný patos je zde zcela v souladu s výtečnou harmonií a melodickou strukturou.  

Jako z barokní kantáty vychází úvodní motiv skladby That´s What Makes A Man, která mění nálady a prochází v harmonické struktuře výraznými proměnami, doprovázenými mocnými bubenickými breaky a výtečně vrstvenými vokály. Fantastickým způsobem se zde prolínají progresivní rockový proudy s klasickými motivy. Basové modulace a hučení varhanního soundu s průzračným vokálem znamená skladba The Spell That Comes After, která by mohla být součástí soundtracku k nějakému historickému filmu a do okamžiku erupce tetelivých hammondek, které vibrují v mocném soundu.

Pojednáním asi nejzávažnějším příspěvkem je skladba Faceless People. Varhanní motiv je rozvíjen v psychedelických barvách a odstínech za asistence unisona baskytary a kytary. Výrazný rockový riff skladbě vévodí, ale prochází řadou nečekaných proměn, kdy iniciativu střídavě přebírají varhany a kytara s opětně chválenými rytmickými nástupy a přechody. Závěr alba patří coververzi písně Season Of The Witch písničkáře Donovana, která v jejich podání získává nový rozměr. Bloudivé tóny v úvodu přináší podivný čarodějnický obřad, který zvolna graduje v tajemných dynamických odstínech interpretace a přívalu instrumentaci s hammondkami. Velmi zdařilá varianta americké psychedelie.Album bylo natočeno sestavě Vince Martell (elektrická kytara, vokál), Mark Stein (varhany Hammond, sólový zpěv), Tim Bogert (baskytara, vokál) a Carmine Appice (bicí nástroje, gongy, zvony, tympány, vokál).

DOORS: Waiting For The Sun (1968)

Americká skupina Doors patří do součástí rockové hudební historie jako nepominutelný milník. Druhá polovina šedesátých let jim umožnila rozvinout jejich vlastní koncepci rockové hudby, ve které se prolínala psychedelie s rockem, rhythm and blues, ale i osobitými prvky šansonu. Ústřední postavou od začátku byl Jim Morrison, rozervaný intelektuál, který ve svých barvitých textech inspirativně navazoval na básníka Wiliama Blakea, ale i na divadelní pojetí německého dramatika Bertolda Brechta s výraznými aspiracemi na americké prostředí svobody bez hranic. Kapela vznikla v r. 1966 v Los Angeles a poměrně rychle si svými alby a emocionálními koncerty získala obrovské množství příznivců.

Jejich třetí řadové album Waiting For The Sun bylo natáčeno mezi únorem a květnem 1968 v losangeleských studiích a na labelu Elektra/Asylum vyšlo 11. července 1968 v produkci známého Paula Rothchilda. Nabídlo posluchačům jedenáct nových skladeb.

Hned úvodní Hello I Love You se stala americkým megahitem. Silná melodická linka a dravě se odvíjející postupy s aplikací zdvojeně natočených varhan zn. Vox Continental dávala příležitost nejenom zpívajícímu frontmanovi s jeho podmanivým projevem, ale i syrové kvílivé elektrické kytaře. Naproti tomu píseň Love Street osobitě reaguje na volnou lásku mezi hippies, ačkoliv Doors nepatřili mezi tzv. hippieovské skupiny sanfranciského hnutí, ozvěny tohoto volnomyšlenkářského nazírání přijali do řady skladeb, v této téměř do uvolněné šansonové polohy v mírně najazzlém pojetí.

V psychedelickém duchu se odvíjí i další skladba Summer´s Almost Gone, která si posluchače přitáhne svou vnitřní naléhavostí a dynamickým odstíněním jednotlivých pasáží. Za řadu ostatních je třeba připomenout velmi silný přínos v písni The Unknown Soldier, ve kterém Doors (zejména tedy Morrison) reagují na militantní politiku USA a jejich válku ve Vietnamu. Vojenský pochod, rázné pokyny velícího důstojníka popravčí četě a pak samotný hromadný výstřel s děsivou ozvěnou patří dodnes mezi velmi silné zážitky v rockové hudbě obecně. Podobný motiv se nikdy předtím v hudbě neobjevil a pochopitelně vyvolal kontroverzní názory mezi Američany, ale mládeží byla skladba akceptována v bytostném slova smyslu. Ve skladbě Spanish Caravan se podařilo propojit rockovou identifikaci se španělskými hudebními tradicemi a Robbie Alan Krieger se zde blýskne výtečnými kytarovými party, třebaže jinak je spíše zajímavým týmovým hráčem než výrazným sólistou.

Pro album byla napsána i stejnojmenná skladba Waiting For The Sun, ale nakonec zde nebyla zařazena a objevila se až za dva roky na desce Morrison Hotel.

Doors, na rozdíl od jiných skupin své doby, kupodivu svoje skladby neobdařovali dlouhou stopáží, což potvrzuje i toto album. Morrison a Manzarek, jako vůdčí osobnosti skupiny, dokázali do jejich písní vložit dominantní hudební motivy bez ztráty melodičnosti. V jejich skladbách se přítomní hudebníci neuchylují k nějakým dlouhým instrumentálním improvizacích, ale přesto mají písně charismatický dopad na posluchače. Na koncertech pochopitelně Doors hrají agresivněji a také Morrisonův scénický projev výrazně nabývá na nezřízených emocích, což vyvolávalo spontánní reakce davů, ale i jeho časté konflikty s policií.

Pro Doors bylo typické, ale naopak na svou doby bylo netypické, že skupina neměla ve svém nástrojovém obsazení zařazenou baskytaru. V nahrávacích studiích se sice pro pořizování skladeb najímali různí studioví hráči, ale na koncertech skupina vystupovala zásadně jenom jako kvartet bez baskytary (!)

Album bylo nahráno v sestavě: Jim Morrison (sólový zpěv), Ray Manzarek (varhany, elektrické piano, klavír), Robbie Alan Kriger (elektrická kytara) a John Densmore (bicí nástroje) s hosty: Douglas Lubahn (baskytara 6, elektrický kontrabas), Kerry Magness (baskytara 7), Leroy Vinegar (kontrabas).

Waiting For The Sun patří mezi výkladní zboží skupiny, ale i mezi podnětná americké hudební historie a dodnes je o něj zesílený zájem.

IRON BUTTERFLY: Ball (1969)

Do první ligy amerických psychedelických skupin oprávněně náleží i „Železný motýl“, třebaže i v jejich hudbě se objevují prvky acid-rocku a předobraz hard rocku. Skupina vznikla v Kalifornii v r. 1966 a procházela řadou personálních proměn. Nehynoucí popularitu a slávu si skupina vydobyla na předešlém albu In-A-Gadda-Da-Vida. Jeho úspěšnost otevřela cestu do nahrávacích studií už koncem r. 1968 a v únoru 1969 album pod názvem Ball vydává americký Atlantic Records na progresivní etiketě ATCO. Iron Butterfly nabídli devět nových skladeb věrně odrážející psychedelickou vlnu šedesátých let na západní pobřeží, ale její prolínání se syrovými rockovými aspekty, stejně tak jako s lyrizujícími okamžiky mělo působivý dopad na různorodé posluchače. Ústředními postavami zůstávali varhaník a hlavní zpěvák Doug Ingle, jehož otec byl kostelním varhaníkem, jenž dopřál synovi klasické vzdělání, ale i razantní baskytarista Lee Dorman.

První skladba je volena velmi pečlivě – a In The Time Of Our Lives. Mohutný nástup zlověstných zvuků mezi startujícím pekelným strojem a kosmickou lodí znamená předobraz tajemného syrového hudebního konceptu, který je doplňován podivnými pianissimy s obřadními vokálními party a vroucným hlasovým projevem varhaníka. Gradující napětí a nezvyklé huštění soundu a tepající rytmika jsou součástí homogenního útvaru s proměnlivými kytarovými nástupy syrových a lyrizujících tónů tehdy osmnáctiletého talentovaného kytaristy. Soul Experience je přímo názorným příkladem psychedelického modelu hudby. Přeznívající tóny v ozvěnách se odvíjejí v ostinátech baskytary a perlivých tónech varhan, které navozují kosmickou atmosféru i díky strašidelným dozvukům a pulsujících bicích. Lonely Boy má zasněné unisono kytary a baskytary v mollové tónině je úvodem k vláčně znějící písni melancholického typu. S táhlými vokály a dlouhými varhanními tóny přichází vznešenost a málem soulová interpretace. Zpívající projev má dvě emocionální polohy  a výtečně zapadá do atmosféry mezihry, kde perlí nostalgické kytarové sólo se zkresleným dozvukem. Celkem logicky musí přijít změna, kterou je Real Fright. Důrazný nástup přináší prostor pro rychlá ostináta baskytary a dusajících bicích nástrojů, do kterých kytara sází rychlé tóny v téměř cválavém tempu. Málem jazzové téma, ale kapela se vrací do psychedelických vod a napětí neustále stupňuje včetně výtečného zpívaného frázování. In The Crowds kvílivý zvuk kytary nabídne téměř swingový hudební doprovod v přesných přiznávkách. Baskytara zde odvádí zajímavou melodickou práci bez ztráty zemitosti, zatímco ostatní instrumentace hraje volněji s občasnými akcentacemi v rytmu. It Must Be Love neoplývá ve slokách nějakými agresivními výboji a její melodická linka se odvíjí v přehledném tématu za doprovodu vokálů. Základní kytarový riff ovšem dodává porci napětí a uvádí skladbu do výrazného spádu. Kytarista Brann v mezihře zahraje dravé zpomalené sólo, poučené Hendrixem, a prokáže svůj smysl pro improvizační talent svým zkresleným kvílivým tónem s pozoruhodným výrazem, bez technických ekvilibristik. Her Favorite Style alespoň pro mne přivolá zcela nečekaný motiv řeckého tance sirtaki. V písni lze obdivovat výtečné basové party a dobře vypilované rytmické akcenty. „Tanečnost“ skladby není ovšem nějakým pokleslým aspektem koncertní skupiny, ale osobitým příspěvkem. Úvodní motiv se několikrát opakuje za závěrečného kouzlení varhan a syrového kytarového finále. Vyjadřované pocity strachu velmi dobře demonstruje Filled With Fear. Napětí provází skladbu po celou dobu. Kouzlení kytarových tónů v strašidelném modelu odvíjí další dramatické téma se střídáním dynamických odstínů. Brann zde opět prokazuje svůj kytarový talent v tom nejlepším světle a v kooperací s vokálními party a bzučením varhan. Závěrečnou skladbu Belda-Beast  charakterizuje psychedelické prolínání nálad, vláčný zpěv mají téměř pohádkový snový charakter. Rocková důraznost v určitých okamžicích nechybí a tak jsme konfrontování se zvláštními kontemplativními stavy.

Album bylo nahráno v sestavě: Doug Ingle (varhany, zpěv), Erik Keith Brann (elektrická kytara, vokál), Lee Dorman (baskytara, vokál) a Ron Bushy (bicí nástroje).

GRATEFUL DEAD: Aoxomoxoa (1969)

Pravděpodobně by se nám nepodařilo najít typičtější americkou skupinu, která vznikla na západním pobřeží, jež se stala přímo synonymem psychedelie, propojeným přímo s květinovým hnutím hippies. Kapela (její předobraz byli The Warlocks) vznikla už v červenci 1965 v jihokalifornském Palo Altos a pochopitelně reagovala na různé hudební styly a trendy, které doba a prostředí, ze kterého jednotliví hudebníci pocházeli, přinášely. „Vděční mrtví“ se konstituovali v San Francisku a jejich vůdčí personou byl kytarista a zpěvák Jerry Garcia, ale i „neviditelný“ člen skupiny – nekonformní básník Robert Hunter, který psal pro kapelu texty písní. Grateful Dead žili na pověstném Haight-Ashbury ve Frisku komunitním způsobem ve velkém domě, jako jedna velká rodina. V jejich hudbě lze vypozorovat rock and roll, country, folk, blues, bluegrass, reggae, později i jazz a pochopitelně všudypřítomnou psychedelickou polohu.

Pravděpodobně nejmarkantnějším příkladem jejich spíše rané tvorby je třetí album nevyslovitelného názvu Aoxomoxoa. Jeho nahrávací proces byl poměrně zdlouhavý  (od září 1968 do března 1969 v Pacific Recording Studios v San Mateu) a na labelu Warner Brothers vyšlo 20. června 1969. Psychedelicky strašidelný je i samotný výtvarný design obalu alba vyvedený v pestrých barvách se zvláštními detaily.

Úvodní skladba St. Stephen  nepostrádá melodickou výpověď, ve které se snoubí výtečně pojednané sborové hlasy s harmonickou kreativitou, jež sahá až někam k orientálním vizím, spojeným s rockovou úderností. Dupree´s Diamond Blues výtečně pojednané party na akustické kytary se nesou v písničkářském blues, odzbrojující svou sdělností a přesvědčivostí s odkazem na staré music-hally s periferní atmosférou s ironickou nadsázkou a sebereflexí, kde nechybí ani banjo a divadelní rozvernost. Rosemary je rozvíjena s akustickou kytarovou variací, v níž je zpívající hlas filtrován přes Leslie box. Zavoní to zde mírně po psychotropních látkách a hledání nirvány…. Doin´ That Rag nabízí ve vláčném tempu pojednané rockové proměny s energickými bicími a upozadněnými varhanami, které se během skladby proderou do popředí, aniž by dominovaly. Melodická linka je tříštěna řadou změn od napětí přes lehkou nadsázku. Ingredience jazzu, rocku, blues a soulu zde vzájemně pulsují do celistvého tvaru. Mountains Of The Moon se odvíjejí opět v akustickém meditativním duchu. Spojení akustických kytar a cembala je poměrně nečekané, ale přesto nosným přínosem, zatímco zpívaný hlas je podán líně a zpomaleně. Skladba zní značně „neamericky“ a spíš připomíná anglické skupiny (Gryphon, Amazing Blondel…), které evokují balady spojené s renesanční hudbou, což je v daném konceptu neočekávané. Uvolněná atmosféra převládá. China Cat Sunflower úsporné varhany, ale důraznější rockový přínos s vypilovanými party s dynamickým náporem a zaostřenými elektrickými kytarami. Instrumentace je barevnější a proměnlivější a dodává albu plnokrevnější příspěvek, kterých na albu bytostně mnoho není. V závěru skladba vygraduje ve správném psychedelickém duchu do rozptýlení soundu. What´s Become Of The Baby je psychedelickou perlou na albu od prvních okamžiků. V lecčems se zde tato hudba potkává s britskými kolegy Hawkwind. Bloudivé vokální party a tajemný background nabízejí více než osmiminutovou kompozici, která spíš připomíná tajemný náboženský obřad s mírně strašidelným nádechem. Cosmic Charlie se pohybuje na bluesové platformě, kořeněné psychedelickou atmosférou. Kvílivé kytarové tóny a houpavý přerušovaný rytmus uvádí posluchače do cool nálady. Legátový doprovod akustických kytar a nekomplikovaných basů a bicích má svůj půvab kouzla nechtěného. Opět náladotvorné a třebaže vygradované v dalších postupech, přesto neagresivní a nevýbojné a zase pod voňavým oparem kouřeného konopí a uvolněné mysli.

Album bylo nahráno v sestavě: Jerry Garcia (kytary, zpěv), Bob Weir (kytary, zpěv), Tom Constanten (klávesové nástroje), Phil Lesh (baskytara, zpěv), Mickey Hart (percussion), Bill Kreutzmann (bicí nástroje, percussion), Ron McKernan (klávesové nástroje, foukací harmonika, bicí nástroje).

SPIRIT: 12 Dreams Of Dr. Sardonicus (1970)

Poslední představitelé americké psychedelie pocházejí opět ze slunné Kalifornie. Vznikli v r. 1967 v mohutném proudu skupin, reagujících na společenské proměny emocionálních šedesátých let a na rozdíl od ostatních se jim podařilo prosadit, třebaže ve srovnání s Vanilla Fudge, Doors nebo Iron Butterfly u nás nebyli tak známí a oblíbení, což ovšem nijak neumenšuje jejich postavení v historii daného hudebního žánru. Název vznikl podle diskutované knihy Spirit´s Rebellious od Khalila Gibrana.

Jejich čtvrté studiové album 12 Dreams Of Dr. Sardonicus lze označit za koncepční hudební projekt, který se stal asi nejvýznamnějším počinem v jejich hudební kariéře. Vedle členské základny měl na jeho realizaci lví podíl i producent David Briggs.

Významnou hudební personou Spirit byl zajímavý kreativní kytarista Randy California, který v r. 1966 hrával s Jimi Hendrixem v Jimmy James And The Blue Flames před jeho odchodem do Británie, a o osm let později i s Peterem Hammillem, jenž významně autorsky, instrumentálně, ale i pěvecky album „poznamenal“. Členem kapely byl charismatický bubeník Ed Cassidy s jazzovou minulostí, který si vzal za ženu Californiovu matku. Byl holohlavý, což bylo v dané době mezi vlasatými hudebníky něco zcela ojedinělého.

Dvanáct skladeb spíše kratšího formátu bylo kombinací mnoha hudebních stylů, jak bylo v multižánrové Kalifornii zvykem sjednoceno zvláštním psychedelickým oparem.

Úvodní skladba zní folkově Prelude – Nothin´ To Hide s jistou interpretační zádumčivostí, ovšem do okamžiku, než nekompromisně nastoupí celá kapela. Důrazné rytmické party a pulsujícími basy se spojují s kytarovými nástupy kreativních principů s doprovodem elektrického piana. Zajímavě působí stupňující se nástrojové prezentace, které nastartují pronikavou změnu s psychedelickými kytarovými nálety a za asistence řízné dechové sekce až do čarovného odeznění… Nature´s Way začíná v kytarovém doprovodu ve středním tempu, jemuž sekundují kvílivá kytara a dobře nastavená vokální složka. Písničkářská forma ani zde není potlačovaná a prozrazuje autorské kořeny. Přeznívání sborů zní velmi sugestivně a závěr je v duchu mocných tympánů. Animal  Zoo nepostrádá jistou dovádivost v interpretaci, do které jsou zapojeny percussion a perfektně sejmuté basové tóny. Skladba má jasnou ambici stát se hitem, což se i stalo. Přiznávky varhan a elastické kytarové spojnice vytvářejí zoologickou živočišnost v tom nejlepším slova smyslu. Love Has Found A Way nabídne psychedelické jeviště plné prchavých zvuků, tónů a uvolněných sborů podle nejlepších amerických tradic. Nechybějí percussion, ale také marimba a basové tóny přivolají jazz a některé postupy jako u Franka Zappy. Výtečně zaranžované téma. Why Can´t I Be Free nabídne rozjímavou vokální miniaturu v duchu kalifornských skupin své doby, ale je příliš krátká a nerozvine nějaký koncept. Naopak Mr. Skin je věnována bubeníkovi Cassidymu v pulsujícím rytmu basů, bicích a opět řízné dechové sekce. Zpívané frázování je v blues, ale harmonické postupy mají ukotvení ve funku a jazzu a opět nechybějí sborové zpěvy. Výtečný saxofon nabídne sólo, stejně jako následné kytarové sólo. Důrazné a odvázané, navazuje na bubeníkovu jazzovou minulost v hráčských angažmá. Space Child začíná v podmanivém klavírním tématu s důraznými basy a svištivými slide-kytarovými tóny. Propojování psychedelie s jazzem se zde děje ve swingujícím rytmu s přítomností pionýrského Moog synthesizeru (!) v uvolněném scatování. Odvážná instrumentální záležitost, na albu zcela nečekaná. When I Touch You připomíná od prvních tónů spíš hudební horror se strašidelnými proprietami. Zatěžkaný sound bicích a hutných basů dobarvuje elektrická kytara, bzučení Moog synthesizeru a proměnlivé hlasy s chraplavým vyvrcholením. Další hudební materiál zachovává odvážná hudební spojení s výraznou prezentací.

Album bylo nahráno v sestavě: Randy California (elektrická kytara, zpěv), Jay Ferguson (zpěv, percussion), John Locke (varhany, elektrické piano, klavír, Moog synthesizer), Mark Andes (baskytara, zpěv), Ed Cassidy (bicí nástroje, percussion).