Novinky

RECENZE: Linkin Park – Living Things

Linkin Park je předem nutno uznat velikou odvahu. Kapela, která se rozhodla pro radikální obměnu numetalového repertoáru, s nímž se proslavila, a zařadila do něj ve velké míře elektroniku, si jednoduše zaslouží respekt. Pokud totiž vedle sebe postavíte například první desku Hybrid Theory, předposlední A Thousand Suns a zlomek pokrátíte o typické vokály Chestera Benningtona, pak by vám mohly klidně vyjít i dva odlišné projekty.

Kapelu však nezlomily ani protesty fanoušků a šla si za svým. Na Minutes to Midnight se jednalo o pár náznaků, zmíněná A Thousand Suns pak přišla s mnohem experimentálnějším a originálnějším zvukem. Living Things je pak určitou kombinací všech čtyř předchozích pokusů. Linkin Park se na ní vrací ke kytarovějšímu zvuku, opět naplno využívají Benningtonův hlasový fond stejně jako Shinodovo rapování a nabízí mnohem tvrdší beaty a elektroniku obecně, které k materiálu na nejnovějším albu mnohem lépe sedne.

Ani ne čtyřicet minut. Ale jakých čtyřicet minut. 

Living Things je nezvykle krátká deska, nemá ani čtyřicet miunt. Co však nenabízí na kvantitě, to dohání v kvalitě. Ač je jasně nejsilnější prostředek, v podstatě každá skladba až na jednu vyjímku má co nabídnout a zklamat může jen tvrdohlavé zastánce prvních dvou desek Linkin Park. Kapela posluchače naučí plavat už v první Lost in the Echo, kde se dočká nejen velkolepých beatů a Benningtonova řevu, ale také jemnější elektroniky a Shinodova rapování. Klasičtější skladbou je In My Remains, která stojí na kytarovém zvuku, jiným směrem jde Burn it Down, kde je jasně nejvýraznější Hahnova hra s klávesami a samply, díky čemuž vyniká také Benningtonův bezchybný zpěv. Lies Greed Misery zaujme kombinací r’n’b beatů se zpěvem, rapem a na konci gradujícím řevem.

I’ll Be Gone posluchače hodně vrací do minulosti, nabízí čistě kytarovou melodii rámovanou jen Bourdonovými bicími a několika málo samply, kde Linkin Park zase a opět ukazují, že pro chytlavou skladbu nepotřebují metalový podkres. Jemnější Castle of Glass je branou do druhé části desky, se kterou kontrastuje ostrá a řvavá Victimized, aby se pak nálada předchozí vrátila v Roads Untraveled a čistě vysamplované Skin to Bone. Trochu bez směru je v kombinaci piana a beatů Until it Breaks. Intermezzo Tinfoil pak uvozuje poslední Powerless, která celou desku uzavře Benningtonovým hlasovým one man show s klavírním, samplovým a nakonec i kytarovým doprovodem.

Linkin Park nelžou 

Linkin Park s novou deskou splnili to, co na začátku deklarovali. Na Living Things se jim podařilo spojit všechny důležité elementy z předchozí čtveřice alb, ale současně si stále zachovat typický Linkin Park feeling, díky čemuž by je fanoušci měli poznat i v samplové a beatové změti. Na Living Things kapela dozrála a definitivně dokázala to, že metal ke svému životu nepotřebuje, že má tuhle stránku svého života již za sebou. Je příjemné sledovat, že se kapela s takovým tvůrčím potencionálem nezakopala v jednom směru a snaží se neustále prorůstat do dalších a dalších záběrů. Schválně, kam nás vezmou příště.