Novinky

RECENZE: Linkin Park – A Thousand Suns

Pro ty, kdo čekají obsáhlou recenzi dalšího nu-metalového kousku, doporučuji přejít o stranu nazpátek a podívat se po jiném članku. Linkin Park totiž už dávno nejsou tím hitparádovým kolosem. Za posledních sedm let, přesněji od alba Meteora, prošli nezanedbatelným vývojem a metal začali pomalu opouštět. Na Minutes to Midnight se ještě sem tam objevil, A Thousands Suns jej pak smršťuje jen na stopové minimum. Výrazný posun v hudebním myšlení je cítit dokonce i na jen rok staré, transformerovské New Divide.

 

Experimenty v režii Linkin Park

Tracklist je zahuštěn minimalistickou alternativou, milovníci škatulek by řekli electro-synth-pop-rockem. Asi. A nejen to. Aktuální tvorba se roztříštila hlavně do elektroniky (Joe Hahn tedy už jen nerežíruje videoklipy, ale konečně promlouvá i do hudby), využití dvojhlasů BenningtonShinoda a udržovače rytmu Roba Bourdona. Dvojice Delson a Farell jen slepuje zvukouvý val dohromady. Co může vypadat jako nůďo stereotyp a sprostá zrada původnímu LP stylu ovšem paradoxně kapele pomáhá. Je to jako vdechnutí života do nemotorně potácejícího se jelena těsně před závěrečnou střelou mezi oči.

Barevný umělý podkres totiž staví na nohy hlavně zmíněného Chestera Benningtona, který skáče z jedné hlasové polohy do druhé a pak hned do páté a šesté. Hraje si s hlasem, experimentuje a daří se mu to. Elektrobeatový singl The Catalyst je toho jen slabým odvarem, mnohem větší požitek je to ve Waithing for the End, Iridescent a baladě The Messenger, Blackout zase celý prořve, jako za starých časů. Ani Shinoda neztratil svůj hiphopový feeling, který ukazuje hlavně ve When They Come For Me a střídave s Benningtonem ve Wretches and Kings, jež dokonce evokuje raný devadesátkový hip hop, tedy dobu, kdy měl stále význam.

Podávat A Thousand Suns pouze rozkrájenou by však byla škoda, deska celkově udržuje přízračnou atmosféru s účinností magnetu. O to se Linkin Park ostatně snažili, což vyjádřili nejen slovy těsně před vydáním, ale i audiovatou, rozkouskovanou do minutových úseků mezi skladby. Sama o sobě toho posluchači moc nedá, ale jako přechod funguje báječně.

 

Poslední dílek skládačky slibuje světlou koncertní budoucnost 

Je jasné, co se vám teď honí hlavou – proč se tahle deska objevila na ve výčtu recenzí, když má vlastně s rockem společnou jen dávnější minulost? Inu proto, že je dokonalou ukázkou možností, kam až je možno se z mladických začátků dostat. Ono to chce totiž pořádného bobříka odvahy, aby se kapela s nu-metalovou historií a vlastně i koncertní přítomností dostala až k aktuální alternativě. A co se právě koncertů týče, Tisícovka sluncí je příznačným posledním kouskem do skládačky. Pomalu se blížící celosvětové tour dostává podílem všech čtyř studiovek opravdu barvitou skladbu a naživo to bude zážítek. Proto pokud se nebojíte experimentů, dokážete ocenit opravdu vynikající ústřední vokál, členité instrumentálie a omluvíte jen malou dávku kytar a politický podtext (například "God bless us everyone, we're a broken people living under loaded gun" v The Catalyst), pak stojí A Thousand Suns rozhodně alespoň za pokus. A pokud na druhou stranu skřípete zuby, pak mě, prosím, nebijte. Nejen rockem živ je člověk.