Novinky

Goldies Oldies 8. Radim Hladík

Objevilo se několik zajímavých talentů, které i v dalších letech – bigbítové scéně ne příliš nakloněných – se prosadily. Mezi skutečné sólové kytaristy v ryzím slova smyslu, kteří proměnili elektrickou kytaru v instrument mistrů, lze zařadit jméno, které se stalo pro tento nástroj synonymem a dodnes patří mezi špičkové hráče v daném oboru.

Radim Hladík pionýr

Radim Hladík se narodil 13. prosince 1946. Jeho otec vystudoval na konzervatoři skladbu u prof. Aloise Klímy, ale hudbě se dále nevěnoval a pracoval v bance. Mladý Hladík se s kytarou seznámil poprvé v pionýrském táboře, ale hrát začal až později. Dědeček mu koupil lepší kytaru a nechal zapsat vnuka do LŠU. Odtud po ZDŠ odešel na Státní konzervatoř obor: koncertní kytara. Studoval u Milana Zelenky. Naučil se hudební teorii, ale samotná studia nedokončil. Po dvou letech konzervatoř opouští.

V r. 1963 udělal konkurs do bigbítové skupiny Komety. Bezchybně zahrál tehdy žádanou instrumentální skladbu Telstar. Plachý a nenápadný mladík se začal zvolna prosazovat jako kytarista, který dokázal dlouhé hodiny cvičit prstové techniky, stupnice a kytarovou hru pojal jako osobní záležitost ve snaze dokázat svoje schopnosti mezi bigbítovou konkurencí.


Jeho kytarovými vzory se stali Eric Clapton, Alvin Lee, ale zejména Jimi Hendrix. Zamiloval si bílé elektrické blues a byl jedním z prvních kytaristů u nás, kteří ho veřejně interpretovali. Jako jeden z prvních začal u nás používat wah wah pedál, booster a objevil i zpětnou vazbu.

V r. 1965 vzniká v Praze skupina Matadors a Hladík se stává kytaristou skupiny, vedle hudebníků jako Otto Bezloja: baskytara, Jan „Farmer“ Obermayer: varhany, saxofon, Tony Black: bicí nástroje (střídal Wilfrida Jelinka, který se stal manažerem). Na pěveckých postech se vystřídali Karel Kahovec, Vladimír Mišík a Viktor Sodoma. Během krátké doby se skupina stala vedle Olympiku nejlepší bigbítovou skupinou v Čechách. Díky liberálním poměrům šedesátých let vystupovali v NDR a po výjezdním povolení také v NSR, Švýcarsku a Belgii. Jejich rhythm and blues bylo většinou interpretováno v angličtině. Supraphon vydal jejich jediné anglicky nazpívané eponymní album (1968), stejně jako několik singlů. V létě 1968 skupina prochází personálními proměnami (poté odjíždí do NSR). Hladík ze skupiny odešel a na podzim r. 1968 zakládá skupinu Special Blue Effect – poté Blue Effect. Radim Hladík: kytara, Vladimír Mišík: sólový zpěv, percussion, flétna, Jiří Kozel „Mužík“: baskytara, sbor, Vlado Čech: bicí nástroje, percussion (Miloš Svoboda: kytara, sbor). Častokrát vystupovali v Polsku. V r. 1969 se málem koncertovali v Londýně, což se nakonec nezdařilo. Účinkuje na SP Slunečný hrob a vydaném EP. Exceluje jako kytarista na albu Meditace (1970).


Normalizační tlak husákovského Československa zaútočil na bigbítové skupiny. Blue Effect mění název na Modrý Efekt. Později dokonce M Efekt. Hladík se zúčastňuje odvážného free-jazzové projektu Coniunctio (1970) (Blue Effect + Jazz Q Praha). Skupina prochází personálními změnami. Kozel je nahrazen Josefem Kůstkou a Mišík Leškem Semelkou (el. piano, sólový zpěv). Koncertovali ve Finsku, NDR a Maďarsku. Účinkuje na experimentálních albech Nová syntéza (1971)  a Nová syntéza II (1974). Jako kytarista se profiloval na instrumentálním albu Radim Hladík a jeho přátelé (1976). Jako kytarista doprovázel folk-singera Jaroslava Hutku v pořadu moravských lidových balad. Určitou dobu působil jako kytarista v pražském TOČR.

Další proměny skupiny Modrý Efekt přivedly do skupiny varhaníka a zpěváka Oldřicha Veselého a baskytaristu Fedora Freša (album Svitanie z r. 1977), (což skupinu etablovalo na pionýry artrocku) a posléze do skupiny vrátily i Leška Semelku (Svět Hledačů  z r. 1979 a 33 z r. 1981).

::y nlLPOJcPFxc 445 364::

Během osmdesátých let Hladík hledal novou tvář skupiny s kytaristou a zpěvákem Oldřichem Kellnerem, baskytaristou Radkem Křemenákem a bubeníkem Josefem Havlíčkem. Začal používat jako jeden z prvních (vedle kytaristů Michala Pavlíčka a Miloše Morávka) model kytarového synthesizeru. S nimi a se zpěvačkou Petrou Janů absolvoval koncertní turné po tehdejším SSSR. Později s klávesovým hráčem Lubošem Mandou (viz klubový experimentální pořad Hladíkovy krabičky) se zpěvákem Lubošem Pospíšilem, ale i s bubeníkem Davidem Kollerem. Koncem osmdesátých let bylo povoleno používat název Blue Effect! Tyto proměny skupinu zvolna odsouvaly z předních pozic.

V devadesátých letech se Hladík zúčastnil comebacků skupin šedesátých let, legendární Blue Effect neobnovil. Nechtěl se věnovat kříšení staré hudby, kterou považoval za relikt minulosti. Doprovázel jako akustický kytarista folkového hudebníka Jaroslava Hutku a později virtuozní kytaristku alternativní scény Dagmar Voňkovou-Andrtovou. V r. 1997 natočili vynikající album Voliéra. V r. 1998 se zúčastnil zajímavého hudebního projektu pro neslyšící – spojení elektrické kytary a moderního baletu. V r. 1999 s nakrátko vzkříšeným Blue Effectem vystupuje na trojkoncertě hudebních legend (Blue Effect-Synkopy-Progres 2) v Praze, Brně a Bratislavě.

Mnoho tváří Radima Hladíka

Napsal i divadelní (např. pro Národní divadlo – Dorothea) a filmovou hudbu (např. film Zapomenuté světlo. Spolupracoval se skupinou Chinaski. V r. 2003 k velkému překvapení znovuobnovil Blue Effect s mladými talentovanými hudebníky, Jan Křížek: sólový zpěv, kytara, Vojtěch Říha: baskytara, sbor a Václav Zima: bicí nástroje (Pavel Bohatý: klávesy, zpěb), se kterými oprášil starý materiál skupiny v novém pojetí.

Už v sedmdesátých letech spolupracoval s Pavolem Hammelem a Mariánem Vargou na albu Zelená pošta (1972) a na projektu na Druhom programe sna (1977). Objevuje se na projektu Staré pověsti české (1976) a zhudebnělé poezie Jiřího Wolkera Knoflík pro štěstí (1979), realizované v plzeňském divadle Alfa.


Jako hlavní iniciátor vytvořil náročný projekt Matadors/Blue Effect, ve kterém vystoupili bývali i současní hudebníci a který se setkal s velkou odezvou na koncertních pódiích, zachyceným na 2 DVD a CD. Kromě toho natočil živé album Deja Vu s Pavolem Hammelem, koncertuje s Vladimírem Mišíkem a houslistou Janem Hrubým v písňovém repertoáru okořeněném blues.Pověstnou se stává jeho skladba Čajovna.  kytarová sóla nahrál např. do skladeb Slunečný hrob, Návštěva u tety Markéty – vypití šálku čaje, Ej padá padá rosenka…

Má pověst precizního kytarového hráče a jeho kytarové party se objevují na řadě nahrávek. Dokázal zahrát kytarové sólo zuby, ale i s přehozenou kytarou na zádech. Rovněž použil při hře i houslový smyčec. Kytarová sóla mají sofistikovanou architekturu a bezchybné ztvárnění. Bez problémů střídá elektrickou a akustickou kytaru. Jeho tón má jasnou barvu a hra má vyprecizovaný výraz. Stal se skutečnou kytarovou legendou česko-slovenské hudební scény.